Když jsem se toulala pustým krajem, slyšela jsem vlny prudce narážející do skal. Zdály se jako pachtící po odplatě, jako žijící svobodou, jako nezkrotitelné jazyky které pomalu ulizují skálu jako ovce v zimě sůl. Ten zvuk ve mě vzbuzoval mou druhou stránku. Tu nezkrocenou podobu, zírající na měsíc, někdy nemilosrdnou, jindy by si vyrvala srdce. Přemýšlela jsem, co doopravdy jsem já. Popošla jsem, abych na vlny viděla. Chtěla jsem se nechat unášet jejich silou, stát se jejich součástí, být jejich svobodou. Skočit tam... V očích mi šlehal oheň, byly plné pokušení, dobrodružství, až mi z nich málem skákaly jiskřičky. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, na nic jiného než na hlasité údery zuřivých vln požírajících skálu, na hlasité údery mého srdce. Tahle divokost ve mě sice byla skryta, ale přeci jen byla. Věděla jsem o ní. Už jednou jsem kvůli ní trpěla. Už jednou jsem kvůli ní všechny ztratila. Už jednou mě donutila žít znovu. A už se zase vrátila. Nechtěla jsem si to připustit, nechtěla jsem si připustit něco co moc dobře vím. Nechtěla jsem znovu vše ztratit, vše do posledního kousku písku. „Nnneeee....!!!!" zakřičela jsem z okraje útesu , přeřvávajíce vlny, jako bych tím mohla něco zastavit. Něco změnit. Doufala jsem v to. Přála si to polovinou mého JÁ. Připadala jsem si, jako by ve mne bojovaly dvě strany. Dvě strany bojující za mě. Za MĚ. Ale já to nemohla zastavit. Nemohla jsem se přidat jen k jedné. Nemohla jsem druhou ... na chvíli jsem se podívala opět do hlubin, do temnoty které vlny skrývaly... nemohla jsem druhou poslat spadnou do hlubin bez šance na návrat. Nebyla jsem toho schopna. Nevěděla jsem náhle, co vlastně chci. Nechtěla jsem to vědět. Bála jsem se sama sebe. Zatím jsem ovšem stále byla na pevné zemi... Tedy, skoro. Zdálo se mi, že svět se pode mnou boří. Že se propadnu k tomu nenažraného živlu pode mnou. Chtěla jsem to.? Byla to otázka bez otazníku. Hledala jsem odpověď, čekala, která část vyhraje... věděla jsem, že se ale bez mé pomoci nedočkám. /Rozhodni se, co chceš být... rozhodni se../ říkalo mi něco zevnitř. Otevřela jsem čelisti... byl slyšet řev, ohromný řev který byl k mému údivu hlasitější než vlny. Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo. Slyšela jsem tichý nášlap. Okamžitě jsem se otočila a ve svitu slunce spatřila zdroj řevu. Tygr. A ne tak ledajaký. Cold! Přitiskla jsem se na něj. Byla jsem mu vděčná. On mi připomněl že nechci žít jinak. On mi oživil znovu vzpomínky na Dark Glowa, na smečku, na přátele. Na mé dobrodružství tady. Tady v tomto světě. Uvědomila jsem si, že nepotřebuji víc. Byla jsem takto šťastná. Došlo mi také, že tímto rozhodnutím jsem potlačila tu druhou stránku a doufala, že se s ní příště již vypořádám sama. Nechtěla jsem ji dočista ztratit, chtěla jsem z ní kousek mít, ale ne tak velký aby mě doháněl k tomuto šílenému myšlení. Nechtěla jsem mít další výčitky. Otočila jsem se na vlny... Byla jsem rozhodnuta. NE. Hodila jsem po útesu vražedný pohled a vydala se porozhlédnout jak to tu vypadá. Nad útesy jsem strávila možná tak tři hodiny a nohy jsem měla trochu ztuhlé. Potichu jsem zkoušela našlapovat, ale nějak to nešlo. Nakonec jsem se na chvíli natáhla. Překvapilo mě, když ke mně Cold přišel a položil své křídlo přesně nad mé tělo. Asi jsem na chvíli usnula, protože slunce už bylo níže a nesvítilo tak silně. Alespoň jsem byla znovu plná sil. Cold ovšem nespal a dokonce tu stále byl. Chtěla jsem vykročit...Zvedla jsem pravou přední, natáhla ji před sebe a snažila se udělat dlouhý krok. Dále jsem šla normálně, pomalým tempem a pozorovala jsem okolí. Moc hezký pohled to nebyl. Tygr kráčel za mnou a také nevypadal zrovna dvakrát nadšený. Najednou jsem začala pociťovat žízeň. A hlad. Nikde nic ale nebylo k mání a to mě dovedlo k přemýšlení, co tu, a jestli vůbec něco, žije. Náhle se z tržné mezery v útesu vyplazil nějaký had. Nevěděla jsem co to je a tak jsem ho raději nechala být i když se musím přiznat, že jsem chvilkami váhala. Cold si ale nechtěl něco takového nechat ujít a začal si s hadem hrát, motat ho v tlapkách, pouštět ho, napodobovat jeho pohyb ocasem... /Je jako kotě/ přišlo mi a doufala jsem, že had mu nic neudělá. A naopak. Naštěstí to oba považovali za pouhou hru a když se to hadovi přestalo líbit, zasyčel. Tygr okamžitě pochopil, napůl mě doběhl a napůl doletěl a šel znovu vedle mě. Přede mnou přeběhla jedna zatoulaná myš. Hned jsem po ní skočila a štěstí stálo asi na mé straně... Tak jsem se najedla. Nebo alespoň jsem hlad utišila. A žízeň lehce taky, ale přeci jen by byla lepší voda.. V dálce jsem uslyšela kapky. Vydala jsem se tím směrem jak jsem měla ve zvyku. Došla jsem kupodivu k jeskyni kde ze stalaktitů kapala voda, stalagmity hodně tížily cestu a po bocích jeskyně se objevovali sem tam i stalagnáty... Když jsem se mezi tím nějak propletla, došla jsem do širší "místnosti" nestačila jsem se divit. Uviděla jsem asi 10 květin z ledu. Jedné jsem se opatrně dotkla tlapkou, ale okvětní lístek pod mým teplem se začal rozpouštět. Nechtělo se mi, ale jeden okvětní list jsem ulomila a nechala ho rozpustit v tlamě. Vodu jsem poté spolkla. Splnilo to tak dva účely : zchladit tlamu a zahnat žízeň. Rychle jsem ulomila stonek jiné květiny a přes všechny stalagmity jsem doskákala až ven z jeskyně. Tam stál můj tygr Cold. Květina se začala rozpouštěla a mě to bylo líto. Podívala jsem se prosebně na Colda. Takhle jsem se mu ještě několik vteřin dívala zpříma do očí. Nakonec se pokusil. Upřeně se zahleděl na trochu rozpouštějící se kytku. Doufala jsem, že to vyjde. Opravdu, nakonec se po několika vteřinách podařilo Coldovi kytku zamrazit. Opatrně si ji zamotal do ocasu a šli jsme. Chtěla jsem tu květinu ukázat Darkovi a dát mu jí, ale nevím kde se toulal. Takže jsem s Coldem zatím chodila po ostrůvku. Pokusila jsem se ulovit nějakou myš na louce neklidných duchů, ale bohužel nikde žádná myš nebyla. Jen kosí rodina se uhnízdila na větvi. Opatrně jsem vyšplhala na strom a chytla kosa. Když jsem ho dala Coldovi, tak radostně mrskal ocasem, že květinu rozbil...