Tenebris

Tajemná noc (Zisk cc: 500)

Probudil jsem se a zalapal po dechu. Bylo bláhové si myslet, že už ze mě všechny vzpomínky a vina vyprchaly. Bylo to snad čím dál tím horší. Nemohl jsem spát, nemohl jsem přemýšlet. Bylo toho na mě moc. Plnil jsem svou práci, jako všichni ostatní. Jen má práce byla jiná. Nikdo to nemohl pochopit.
Posadil jsem se a otřel si spocené čelo. Noční můry mě od toho dne nepřestaly pronásledovat. A s každým dalším zlým snem přibyla na stěně jeskyně další namodralá můra. Létali si kolem beze strachu a s opovážlivostí nesrtelných bohů. Snažil jsem se jich nevšímat, ale ten pohled se mi stále víc a víc vpíjel do mysli. 
"Ztrácím rozum..." Zašeptal jsem téměř zoufale. Můry jako by se mi vysmívaly. Musel jsem ven. Rychle jsem vstal a vyrazil se své jeskyně ven. 
Byla noc. Temná a až překvapivě tichá. Zarazilo mě to. Zaposlouchal jsem se do ticha. Obvykle by kolem byly slyšet zvuky noční zvěře, drobné zvoučky které by proměnili ticho v obvyklou noc. Ale dnes tomu tak nebylo. Nadechl jsem se půlnočního vlhkého vzduchu. Doufal jsem že poblíž ucítím něco známého, nebo pach nějaké kořist, ale tomu se tak nestalo. Jediné co jsem ucítil byla slabá vůně tajemství, kterou jsem až tak dobře znal. Bylo mou povinností poznat tento pach kdekoliv a kdykoliv. Slabě jsem zavrčel nad svým vlastním rozpoložením a vydal se směrem odkud pach vycházel, tedy na severozápad. Doufal jsem, že práce mi vyžene všechny nadbytečné myšlenky z hlavy. Ač jsem byl napůl šílený, stále jsem dovedl uvažovat racionálné a vykonávat svůj úkol se vší tichostí a vražednou přesností. Přesně tak, jak bylo potřeba.
Se snahou na nic nemyšlet, tedy na nic co by mě spojovalo s minulostí, jsem pokračoval kamenitým terénem sopečné pustiny. Rychle a tiše. Moje tmavě šedá srst nebyla na podobně zbarveném podkladu vůbec vidět, jen modravé oči byly na okolní tmu až moc jiskřivé. 
Postupoval jsem stále vpřed a čekal na co narazím. Čím delší cesta, tím větší pravděpodobnost, že začnu zase bláznit. Potřeboval jsem svou mysl zaměstnat.
A pak... najednou jsem to uviděl... a poznal. Zastavil jsem se. Čas se zastavil a nehodlal mě pustit dál. Přímo předemnou se ve vzduchu vznášela postava. Ta příliž známá postava. Okamžitě jsem poznal ten pach. Nebyla to vůně tajemství... Byly to jahody. Ta vůně, která vždy tak ochotně následovala ji kamkoliv šla...
"Lillinethe..." Zašeptal jsem její jméno, téměř až zbožně. Nehýbal jsem se, nemohl jsem. Všechno mé myšlení se zmohlo jen na to jedno slovo. Slovo, které mě vždy zaplňovalo radostí a láskou. Nyní ve mě budilo jen vztek a smutek. Až dosud. Dokud jsem jí znovu neviděl stát před sebou. Tedy vznášet se.
Přede mnou byla ta nejúžasnější kočka, jakou jsem kdy potkal. Srst měla bílou s drobnými flíčky zlatavé a tmavě hnědé. Oči byly jako temně zelené jako listí stromů. Pohled, který by očaroval každého kdo by se do něj díval moc dlouho. A já se do něj díval. Vznášela se asi metr nad zemí. Dívala se na mě s výrazem, který říkal že je vše v pořádku. Chtěl jsem tomu věřit, ale poslední stopy rozumu vmé hlavě řekly dost.
"Lillinethe..." Zopakoval jsem. Nemohl jsem uvěřit, že jí tu vidím. Ale věděl jsem, že to není v pořádku. "Ty... ty jsi mrtvá. Zemřela jsi mi v náučí." Řekl jsem a teprve teď si plně uvědomil význam těch slov. "Zakopal jsem tvé tělo a oplakal." Pokračoval jsem a s každým slovem jsem cítil víc a víc rozhodnosti ve své hlavě. Její výraz vypadal překvapeně a zároveň nevině. Jak bych jí jen mohl odolat? 
"Ale můj milý..." Řekla hlasem, který se mi zdál tak povědomý, ale přesto něčím jiný. "Vždyť... jsem tady, před tebou. Jak bych mohla být mrtva? Vždyť mluvím a dýchám. Vždyť mě tu vidíš... Proč jsi tak zachmuřený, můj drahý? Copak nejsi rád, že mě vidíš?" Mluvila a každé její slovo se zaráželo do mého srdce jako střep. Hleděl jsem do těch širokých zelených očí a hledal v nich cokoliv, co by mi v této situaci pomohlo.
"Proč nic neříkáš? Shi... vždyť víš co je pravda. Vždyť víš že jsi slíbil, že mě budeš ochraňovat... že mě budeš milovat..."
"...Až do tvé smrti. Já vím." Odpověděl jsem jí a v mém hlase nezazněl jediný cit. Projednou... jedinkrát... od její smrti jsem měl v hlavě jasno. Všechny noční můry jako by se mě nyní netýkaly. "Měl jsem tě chránit. Nezvládl jsem to, nesplnil jsem slib tobě danný. Teď na mě čeká poslední věc, kterou musím udělat. Poslední věc, která se nedá odložit. Musím poslat tvou duši dál." Řekl jsem jí s přímým poledem a sledoval slzy, které jí skanuly z očí. 
Nejprve vypadala smutně, tak neskonale smutně až mi to rvalo srdce. Pak se ale něco v jejím pohledu změnilo. "Toto ti nevyjde... zrádče! Stále jsem tu a to nehodlám změnit. Myslíš že nade mnou vyzraješ? Byla to tvá vina. Jen kvůli tobě jsem teď tady v této podobě!" Začala syčet jako had a já si uvědomil, že to už není má milovaná Lillinethe.
Kočka přede mnou se začala skutečně měnit. Postupně jí začaly vypadávat chlupy, postupně až nezbylo skoro nic. Kůže na jejím těle jako by se scvrkávala. a kosti vystupovali ven. Jen ty krásné zelené oči zůstaly. Dívaly se na mě, prosebně. Nechtěl jsem se dívat nikam jinam. Nechtěl jsem vidět co se s ní děje ač jsem to věděl.
"Jsi jen duch Lillineth... Vše co tě tu drží je nenávist, strach a pomsta. Proto jsem tu já. Odvedu tě na druhou stranu abys nemusela nadále tu trpět. Neboť ta práce, která měla být před tebou navždy skryta, je tato. Jsem posel... převážím duše. A teď povezu tu tvou..." 
* * *
"Sbohem." Zopakoval jsem si ta poslední dlova, která jsem od ní slyšel. Zaklonil jsem hlavu k obloze a zadíval se na ten velký měsíc, který zdál se být zbarven trochu do modra. V podsvětí byl měsíc krvavě rudý. 
S těžkým srdcem, ale s myslí naprosto jasnou a střízlivou jsem šel do své jeskyně. Byl jsem vyrovnaný. Nebylo už co říct. Toto byl konec příběhu Lillinethe de Encantador, konec příběhu mé milované. A zčásti i konec můj. 
Vešel jsem do jeskyně a schoulil se na zem do klubka. Bylo toho dneska na mě moc. Chtěl jsem usnout a už se neprobudit a cítil jsem, že to tak i bude. Zvolna se mi oči klížily a já se nebránil. Tato tajemná noc má být mou poslední. Splnil jsem svůj úděl, svůj slib. 
A poslední věc, kterou spatřím než se mi oči zavřou nadobro, je jak můry ze stěny jeskyně vzlétnou do noci...

Láska (Zisk cc: 300)

Co říci bych vám měl?
Kdo zná ji, ten poví vám,
že její slovo jak poém zněl
jehož smysl není znám.

Když česala si černé vlasy
a její hlas nocí zněl,
tak čistý, bez okrasy,
jenž málokdo slyšet směl.

Na okraji jezera seděla
když jsem jí spatřil. 
Do dálky zasněně hleděla,
v ten okamžik už jsem jí patřil.

Pohlédla na mě plaše,
modř svých očí na mě upřela.
Zahořelo by i srdce vaše
kdyby ta modř na vás ulpěla.

Ach, v ten moment jsem skonal
a srdce moje jen jí patřilo.
A i kdyby můj pohřeb se konal,
oko mé krásu již spatřilo.

Vím, nejsem sám v bludu.
Mnoho nás již jí podlehlo.
Nikdo znás nepropadne studu,
že pro ni srdce naše zažehlo.

Už znáš jméno její?
Jméno patřící krásce?
Tam kde v duši díry zejí
je místo patřící jí, Lásce.