Kristen da la Raye

Celý den jsem ji hledala. Nikde..ani na severu...jihu....nikde! Prošla jsem každým koutkem těchto útesů.Nikde nic.Myslela jsem že to vzdám. Posadila jsem se na jeden kámen a sledoval obří vlny narážejíc o útesy. ,,Možná je to o té květině jen pověra"... Útesy sice byly veliké, ale né dost na to aby se tam ukryla květina tak, že by se nedala najít. Nejdříve jsem se chtěla vrátit...seskočila jsem níže a všimla jsem si malých dir skrz útesy. V plánu jsem měla se jít tam podívat. Vlny se tříštily o skály a jedna narazila i do té na které jsem stála tak ohromnou silou...kousek útesu se propadl do hlubin a mě poslal přímo do jedné z dir. Jelikož jich do skály vedlo asi dvacet, nebyla jsem si jistá, zda jsem se dostala do té správné.V mokrém kožíšku,po tmě jsem šla krůček po krůčku dál... ,,Auu!" vydala jsem ze sebe když jsem narazila do stěny a z té mi jeden z kamenů spadl na ocásek. Nic nebylo vidět... jak je úzká chodba, ani jak veliký kámen tíží můj ocas. Okamžitě jsem se snažila uvolnit ho a pokračovat ale nešlo to. Došlo mi, že jestli se mi nepodaří okamžitě dostat ocas ven, dlouho už hlad nevydržím...co by se dělo dále...nechtěla jsem ani pomyslet..po dlouhém namáhání se mi podařilo vydolovat se ze zajetí kamene. Cesta ale zdaleka nekončila...alespoň jsem zahlédla světlo. Okamžitě jsem se rozběhla. Na koci uličky ale nebylo kam.. jedině do moře... Jediné co jsem mohla udělat bylo to, že jsem opatrně seskočila di díry pod touto. Podařilo se. Další byla ale mnohem užší. Bylo těžké se pohybovat v tak úzké chodbě. ,,Začnu držet dietu" řekla jsem nezpokojeně i když jsem si připadala hubená. Zužovala se více a více.... znovu jsem zahlédla světlo....tentokrát to ale nebylo světlo vycházející z konce cesty... bylo to světlo Ledové Květiny. Natáhla jsem tlapku na sebrání, bohužel už jsem se dále nemohla dostat. Zbýval takový kousek...Vzpoměla jsem si na minulou potíž../Ano! Vnitřek útesu není pevný jako jeho obal!/ Zacouvala jsem a rozešla jsem se co nejrychleji to šlo. Jak jsem si myslela... kameny spadaly kolem květiny a já k ní měla přístup. ,,Je opravdu křehká"...Jediné, co mi nešlo do hlavy bylo to, jaktože neroste na slunci ale v takovém chladu. Stejnou cestou jsem se vrátila...problém byl, jak se dostat na pevninu. Opět cesta jen do moře...Ovšem, měla jsem štěstí... Kolem právě proplouvalo pár dřevěných klád... než jsem si uvědomila kam plují, skočila jsem na jednu z nich. Možná bych měla příště více myslet....klády plují po proudu! A proud rozhodně nemíří k ostrovu.....okamžitě jsem začala zmatkovat. Nevěděla jsem co udělat. Z rostliny začala kapat voda..,,Né"!! Vlastně jsem měla v plánu ukázat přátelům tu květinu, ale když už taje... nastavila jsem jazyk a čekala na další kapku vody..,,Brr! Je ledová!".. Najednou jsem si všimla pevniny! Jak sem si nemyslela, byl to ostrov.... nechápu jak je to možné...ale zdá se.. že ta květina přináší štěstí! Rychle jsem vstoupila na Jižní louku a radovala se. Postupem času jsem došla do své nory. Květina roztávala více a více... nevěděla jsem ka ji dát aby se z ní nestala jen loužička vody. Hned jsem dostala nápad! Doběhla jsem s ní do skály u mé nory a dala jí na okraj. Tam bylo chladno a zároveň na ni mlžně padala voda. A už vím proč byla v zimě a né na slunci! Na slunci by roztála....