Elee

"Á!" Vykřiknu, když zakopnu o jakýsi kámen, který z výšky a samozřejmě se žblunknutím spadne do vody. "Asi se tomu neříká 'smrtící útesy' jen tak. Proč tu vůbec jsme..?" Ozve se za mnou hlas, který patří Lyonovi. Vidím, že má ve tváři trochu pobavený výraz. Také se pousměju a pomalu přicupitám k němu. "Víš ty co tu roste?" Řeknu a podívám se na něj tázavým pohledem. Když odpoví "No.. je tu vyšší pravděpodobnost, že se tu zabiješ.. Jinak tu nic rostoucího nevidím." trochu vyprsknu smíchy, ale snažím se tvářit vážně, tak že z toho vyjde prapodivný škleb. "Ne, Lyone, roste tu květina.. je celá z ledu, je krásná a strašně křehká.." řeknu mu a když si všimnu, že na mě pouze nechápavě civí, protočím nad tím oči a máchnu tlapkou. Dál pokračuji v chůzi, Lyon jde snad za mnou. "Elee.. čekéj.." - když tohle řekne, zastavím a podezíravě se na něj kouknu. "Vždyť já jdu pomalu, ale ty nejdeš. Musíš tákhle.." obejdu jakýsi imaginární kruh a opět na Lyona kouknu. "a né tak-hle.." předvedu nějakou, snad zpomalenou robotickou chůzi. Oba se tomu zasmějeme, avšak dál pokračujeme v hledání oné květiny. Najednou na jednu skálu sedne velký černý pták s lesklým peřím. Ne zrovna moc hezky mne začne pozorovat. Pak si všimnu ještě něčeho - Lyon tu není. Po chvíli si uvědomím, s kterým to stvořením si vyměňuji pohled. Havran, je to havran. Stále mne nedůvěřivě pozoruje. "Eh.. dobrý den.." pozdravím, na konci věty je ukrytý malý otazník. Právě ve skále, na které sedí havran, je malá jeskyňka. Chvíli ji pozoruji a pak spatřím něco, co vypadá jak.. led! Ledová květina! Našla jsem ji! Moment.. ale co ten havran? Střeží jí ten pták? Od kytky mě dělil už jen pouhý metr. Udělala jsem krok dopředu, ale havran tam furt stál nehybně jak socha. Učinila jsem další krok vpřed. Havran se pohnul a otráveně prohlásil: "Než si ledovou kytku vezmeš... Bla, bla, bla.. hádanka a bla, bla... To je jedno, si tu kytku vezmi, stejně jí nepotřebuju.. Jakýho Einsteina tohle zase napadlo.." prohlásil havran, poté zavrtěl hlavou a houpavým krokem někam odešel. Ještě teď na to zírám s otevřenou papulkou. Pomalu se přesunu k Ledové květině a s údivem jí začnu pozorovat. /nemůžu jí přece utrhnout, je krásná a jinou tu nevidím../ řeknu si v duchu a stále hledím na květinu. Nakonec se tedy o kus vzdálím, otočím se a začnu se vracet, až už mě není vidět.